Praha bez lidí nikdy není prázdná — jen jinak plná. Zápisky z focení v době, kdy metro jezdilo přesně podle jízdního řádu, ale skoro nikdo v něm neseděl. O absenci jako tématu a o tom, co říká prázdnota.
Bylo to v březnu 2021, někdy kolem desáté dopoledne. Nastoupil jsem na Náměstí Míru, vlak byl prázdný. Ne jako v noci — prázdný jinak. Uprostřed dne, kdy by za normálních okolností stáli lidé ve dveřích, seděl v celém vagonu jediný cestující. A ten se tvářil, jako by to bylo naprosto normální.
„Fotografie je pro mě způsobem jak si všímat věcí, které jsou jinak neviditelné. A tehdy bylo neviditelné to, co vždy vidět bylo — lidé."
Vytáhl jsem foťák — Fujifilm X-Pro, černobílý profil — a začal jsem čekat. Ne na lidi. Na světlo. Na kompozici. Na ten prchavý okamžik, kdy prázdný interiér vagonu řekne něco, co plný nikdy neřekne.
O prázdnotě jako kompozičním prvku
Většina fotografů hledá v záběru obsah — akci, výraz, příběh. Já jsem tehdy hledal absenci obsahu. Linky sedaček, světlo problikávající tunelem, reklamní poutač navrhující dovolenou, kam nikdo nemohl jet. Kontrast byl tak silný, že jsem ho skoro nemusel hledat — nabízel se sám.
COVID mě naučil jednu věc, která možná platila vždy, jen jsem si ji neuměl pojmenovat: to, co v záběru chybí, může být stejně silné jako to, co v něm je. Prázdné místo na lavičce. Zavřené dveře restaurace. Vagon metra bez jediného cestujícího v pátek odpoledne.
Jak jsem fotil
Nosil jsem foťák každý den. Neměl jsem plán, neměl jsem téma — jen jsem jezdil metrem a čekal, co se ukáže. Některé dny jsem nevyfotil nic. Jiné dny jsem z jedné jízdy přivezl snímek, který ještě dnes považuji za jeden z nejsilnějších, co jsem kdy pořídil.
Světlo v metru je krutě umělé. Fluorescenční záření, žluté odlesky, stíny vedené nelogicky. Ale v černobílém zpracování se z toho stane abstrakce — a ta mi vyhovuje. Ztratí se barva a zůstane tvar, světlo a prázdnota.
„I don't have a philosophy. I have a camera. I take pictures."
Co z toho zbylo
Tohle focení nebylo zakázkou ani projektem. Bylo to prostě odpovídání na situaci, která se sama nabídla. Praha se změnila a já jsem ji fotil — ne proto, abych zachytil historický dokument, ale proto, že jsem potřeboval porozumět tomu, co vidím.
Série se nikdy nevystavovala. Leží na disku a čas od času se k ní vrátím. Některé snímky přehodnotím, jiné mi přijdou silnější než dřív. To je na fotografii krásné — čas mění i to, co bylo zdánlivě hotové.